Poblíž kontinentálního rozvodí sedím u krbu v dřevěné chatě, usrkávám Pinot Noir s medvědy v loďce na etiketě a čtu Respekt. Odpočívám. Také můj mozek odpočívá. Regeneruje, zpracovává a propojuje nezařazené informace, cizeluje staré synapse a pracuje na nových. Jako když utne, přestal jsem telefonovat, dojíždět a spěchat. Především jsem ale začal mít čas. Na sebe a na svoji rodinu. Dostalo se mi výsady přibrzdit, dokonce postupně zastavit. Nikoliv na hodinu jako při nedělní odpolední mši svaté, kde se v souladu s utahaným farářem přemáhám, abych neusnul. Moje privilegium je v platnosti již dvanáctý měsíc. Získal jsem čas uvědomit si, co všechno jsem za posledních deset let často ani nestihnul zahlédnout v panoramatu rychlostí rozmazané krajiny mých dní.
Kdysi na Masarykově koleji, ještě pár měsíců předtím, než jsem se naplno přidal k pelotonu onoho zvláštního a neúprosného závodu, otevřel jsem brožuru o lezení na umělých stěnách. V předmluvě knihy mě velmi zaujal příběh špičkového lezce, jež odešel z pozice mistra a na pár let se striktně přestal věnovat lezení. To, co by mohlo vypadat jako svévole vrcholného sportovce, byl ve skutečnosti promyšlený a velmi funkční plán. Dát mozku čas zpracovat získaná data, přesunout koordinaci z center naučených dovedností do center instinktivních reakcí. Návrat mezi elitu byl zcela fenomenální a mistr se stal neporazitelným velmistrem. Tolik moje téměř dvanáct let staré vzpomínky vyvolané článkem, který je právě vědeckým poznatkům týkajících se potřebnému odpočinku mozku věnován (Respekt 51/52, XXII).
Digitální fotoaparáty se nám v jedné věci velmi podobají. Abychom nemuseli čekat s pořízením další fotografie, než se zapíše ta právě pořízená na pomalou paměťovou kartu, je přístroj vybaven mezipamětí (říkejme jí buffer [bafr]). Buffer je velmi rychlá paměť, kam se téměř okamžitě přímo ze světlocitlivého čipu zapisují právě pořízené fotografie. Ty jsou pak postupně zapisovány na paměťovou kartu, kterou všichni známe. Za možnost nafotit mnoho fotografií ve velmi krátkém čase tedy vděčíme právě bufferu. Kapacita bufferu je však z různých důvodů poměrně omezená. Proto se může snadno stát, že pořídíte právě tolik fotografií, že jej zcela zaplníte. V takové situaci až do chvíle, než se alespoň část bufferu vyprázdní na paměťovou kartu, nemůžete fotit nové fotografie. A tak pro pár zbytečných fotografií pořízených před okamžikem jen tak pro jistotu, a které buffer zaplnily, vám náhle utíkají cenné a nevratné okamžiky, které byste chtěli vyfotit právě teď. Třeba první krok vašeho dítěte.
Stejně jako ty vaše, má i můj mozek buffer. A jsem si jist, že koncem roku 2010 byla jeho kapacita podobně jako už pár let předtím zaplněná až po okraj. Nová data odhazoval narychlo na hromadu, aby uvolnil místo pro nové instrukce. Tu a tam, když nestihl odhodit, prostě nová data odmítal, vytěsňoval a všemožně se bránil dalším podnětům. Nezažil jsem, myslím, vyhoření. Nicméně mám poměrně jasnou představu, jak by mohlo vypadat. Ta představa se mi nelíbí.
K odjezdu do zámoří jsem svolil poměrně snadno a rychle, zřejmě na základě instinktu a zkušenosti. Instinkt mi velel respektovat práva, sny a cíle bytosti nejbližší, zkušenost byla dostatečně bohatá na kolapsy vzniklé oboustranně nekompromisními postoji v rámci libovolných sporů, aby překřičela staré a zjevně plané výkřiky ega o budování jména a firmy. Mezi souhlasem a samotným odjezdem uběhly měsíce, kdy jsem hledal a obvykle nacházel logické argumenty na podporu svého rozhodnutí. Byla to podvědomá a patrně nezbytná obhajoba vlastního rozhodnutí před sebou samým.
Po příjezdu jsem začal znovu pracovat, i když jsem výrazně zvolnil. Práci se obvykle věnuji, až když rodina usne, a když mám opravdu chuť a sílu pracovat. Dělám teď ale na věcech, které jsou pro mě podstatné, a jimž jsem po léta nebyl schopen z různých důvodů nastavit prioritu adekvátní jejich opravdovému významu. Během uplynulého roku a půl jsem přesvědčoval sám sebe, jak můj odchod z klíčové pozice ve vedení vlastní firmy nebude vzhledem ke kulminující krizi tak kritický. Postupně však s překvapením zjišťuji, že se ta zásadní otázka vůbec netýkala dopadů mého odchodu na firmu a aktivní projekty. Až odstup a běh času dal průchod událostem, díky kterým jsem si mohl uvědomit, jak důsledně jsem po léta ignoroval zcela zjevnou a zásadní poruchu vztahů s mým nejbližším spolupracovníkem. Snažím se nedomýšlet, čemu všemu bych za pár let musel čelit já, moje rodina, firma a především její klienti. Před lety jsem prostě natáhl dres s číslem, vyrazil, běžel a postupně zapomněl koukat s kým, kam a proč.
Od našeho příjezdu sem do ticha uplyne 18. ledna jeden rok a já zjišťuji, že se moje předodjezdové postoje relativizovaly. Logické argumenty na podporu opuštění zaběhlých životů transformovaly v tichý a vroucný vděk za příležitost, které se nám dostalo.
Takže až se příště potkáme a já po chvíli konverzace přestanu reagovat a budu zírat skrz vás, není to arogantní vzdor odpozorovaný ve skanzenech kmene Arapahoe, kde jsem ostatně ještě nebyl. To jen můj mozek potřebuje trochu času, aby roztřídil a správně zařadil informace a já ho prostě nechávám dělat jeho práci. Nechci, aby mi zase přetekl buffer.
ach, Davide, mel by ses dat na psani…
uz jste tam rok a me to pripada hrozne dlouho, prinejmensim dvojnasobne. v souvislosti s vama mi ten cas nejak neutika, zatimco u jinych veci mi ctyri roky zpatky pripadaji jako lonske jaro…
mejte se pekne, pozdravuj bytosti nejblizsi, prosim…
Čau Tome, já měl ze slohu trojky. Psaní mi oficiálně nejde, mám na to lejstro. :)
Taky nám chybíte, i rodná hrouda nám schází. Ale všechno má svůj čas.
ja taky.
Co taky? Že nám taky chybíš? To víš, že jo! :)
Nebo snad taky trojky?
to taky, ale myslela jsem ty slohy:)
:)
Tý jo. Smekám. A závidím.
Prosím nesmekat, uvádí mne to v rozpaky a rudnou mi boltce.
tak jo….říkal jsi mi to před odjezdem, dobře si to pamatuju, chci si vyčistit hlavu, tak ať je tvůj buffer čistý a spokojený
No vidíš, mami. A jak jsem řekl, tak se děje. Úplnej Nostradamus.
Tak. Chtělo by se říct Amen,jenže když tímto uvědoměním všechno začíná??
Davide,Klárko,Matýsku-dneska se mi o vás zdálo…velmi příjemný,uklidňující a autentický sen – žádný převratný děj, jen prosté setkání v přítomnosti…cítím velký klid a možná ,že se tohle usebrání,jež posiluje a zároveň příjemně uzemňuje,sneslo na víc hlav..(tedy doufám v to,poněvadž je to blahodárné)..Ujasnit si priority znamená vyjasnit si vztahy,…já si letošní Vánoce vyříkala spoustu důležitých věcí a pocitů a nutno říct,že dost tlejících v hlubinách naších rodinných souvztažností…takže moc dík za tuto moudrou úvahu. Krásné další dníčky prostorné a radostné..zdraví Tehovská chasa.
Nám se taky o domově tu a tam zdává. Zdravíme, Jani, do Tehova a drbeme vás všechny za ušima!
Souhlasím s Tomem, měl bys se dát do psaní…. Je to krásné povídání, mně blízké, jsem moc ráda, že jsi to tak napsal, cítila jsem to. Je u Vás pohoda, moc, moc… a díky za ni.
Jojo, bylo nám s Tebou taky moc prima.
A s tím psaním, jak už píšu nahoře Tomovi, nemám na to kvalifikaci. Oficiálně. :)
Ahojky,
tak když tak čtu tu Tvoji „úvahu o životě“, tak si říkám, že bych hned odjela za Váma trošku si vyčistit hlavu. Je to krásné zhodnocení uplynulého roku a doufám, že i krásná vyhlídka do toho roku budoucího. Užívejte si ho v klidu a pohodičce, tak jak to koneckonců z Tvých článků čiší…..
A jinak – vážně jsi se minul povoláním – měl jsi být snad spisovatelem, psychologem nebo filozofem či kdoví čím ještě…
Mějte se krásně, pozdravuj Klárku a Matějovi pac a pusu!!!
Hele, Renčo, tak se sbal a přijeď. :) Máme tady krásnou ložnici pro hosty. Růženka může poreferovat…
Co se týče profesí, filosofující psycholog se sklony ke grafomanii nezní špatně. Jen si musím doplnit pár desítek let studia a sehnat nějakýho mecenáše. (a nesměl by se o tom dozvědět Ševčík, co nám filosofii přednášel na fakultě :) )
Inspiring :) ..uz jen doufat, ze i muj mozek pochopi, ze by mel takhle se svym bufferem nalozit. Navzdory tomu, ze muj svetlocitlivy cip musi nekdy zapisovat osklive, velke, mnohaMegabytove fotografie. Rada mu to vyridim a nekolikrat pripomenu.
Jojo, na chvíli zastavit, vzít vidle a trochu tu hromadu zpracovat…
ahoj chaso pod skalnaci,
moc pekna uvaha, souhlasim s oponenty :) (tedy spis pochlebovaci), ze je to velmi ctive, a pekne napsane.
Ale myslim, ze neni uplne nahodou kdyz mas treti krizek, rekneme cerstve na krku, a „prvne“ peclive analyzujes. Asi tim prochazime skoro vsichni, kdo alespon trochu premysli nad zivotem a jakym fofrem ho chvilemi proletime. Zda se, ze si toho uvedumujeme pri dosazeni tricitky vice, nez se povedlo kdy pred tim.
Stavu ktery mate, si muzete jen a jen vazit.
tak cuzbuz do spomaleneho sveta nekde v Boulderu, z naseho blazniveho fofru nekde u Trebice, kde buffer vic preteka nez stiha zapisovat :/
Mara
ps. obcas se mi neuploaduje text, a kdyz si ho pred tim pokusem upload zapomenu nakopirovat do bufferu, tak je fuc….a stejne uz to nikdy nenapisu
Že bych stárnul a jihlo mi? :)
S tím textem to je divný. Dělá Ti to i na jiných počítačích/prohlížečích? Mě to funguje bez problémů a nikdo jiný poruchy nehlásí.
tak dnes napotreti upload
Takže úvod další inspirativní knihy?
Skvěle. Kdybys to psal za pár let a bez zámořské pauzy, mohl by to být nějaký další Formánek – strhující muž ve strhujícím příběhu o strhujícím životě, který děsí.
Takhle to je otevřené, vzdušné a je v tom naděje; na tenhle příběh se těším. Bude to strhující muž ve strhujícím příběhu o strhujícím životě, který těší….
:) jojo, Formánek jede. Jen mě třeba v Prsatým muži trochu rozčiloval ten konec.
Zdravíme vás všecky na statek i do Dejvic!
Právě jsem to přečetl nahlas Ilče (vzkazuje, že dost dobrý). Po dalším z nekonečné řady stresovitých týdnů. Díky, mám o čem přemýšlet.
Tolik kladných ohlasů. :)
Nezaložíme hnutí Mentálním Odpočinkem Za Lepší Zítřky?
Zdravíme do Lysý a pozdravuj, Míšo, Ilču i děti!
Dejve, začni zase chlastat tvrdý. To resetuje buffer podstatně rychleji, než jeden rok v USA. A pravděpodobně je to i levnější :-D.
Btw. jedinej rozumnej českej autor je stejně Kulhánek. Ten zase příjemně vypíná myšlení mému správci systému ;)
Hehe, tak plán B bude hnutí Tvrdým Chlastem Za Lepší Zítřky.
Když já se po tvrdým frťanovi většinou tak nějak divně otřepu… :) …i když teď tady Jason založil whiskey club a na prvním zasedání jsem se moc netřepal. Byly to samý dobroty :)
No, nezbývá, než z toho vyvodit nějaké geniální závěry ohledně souvztažnosti alkoholu a tělesného třepání a následků těchto dvou současných činností na čištění bufferu… Já bych to viděl na novou sympatickou vědní disciplínu, ve které uvažuji o složení profesůry :D